Termín cesty do Turecka: 29. dubna – 14. května 2026, Účastníci: Vít Čenda Čenovský a kamarád Michal (na několik dní se přidal Kanaďan Kevin), Celková bilance: 571 km a bezmála 9 000 výškových metrů, Celkové náklady: 27 830 Kč (cca 13 915 Kč na osobu včetně letenek)
Cesta do Turecka a tvrdé probuzení (29. – 30. dubna)
Nápad absolvovat cyklistický okruh Capadokia delight (necelých 400 km) vznikl v hlavě mých kamarádů, se kterými jezdím bikepackingový závod Bohemia Divide. Oni ho jeli loni, já nakonec kvůli složité organizaci pořídil levné letenky z Vídně do Kayseri na vlastní pěst a přemluvil kamaráda Michala, aby jel se mnou v květnu 2026.
Naše cesta vlakem do Vídně začala tradičně – Michal hned u garáže urval kolečka od krabice s kolem a vlak stihl za pět minut dvanáct. Na letišti musel kvůli nadváze přebalovat krabici, a navíc mu na celnici zabavili nůž a sprej na řetěz, které zapomněl v batohu.
Do Kayseri jsme přiletěli ve dvě ráno. Po peripetiích s taxíky, ubytováním a sháněním místní SIM karty (která mi hned nefungovala) jsme se konečně sbalili a v 11:00 opustili hotel. První den jsme jízdu zakončili za městem İncesu v nedalekém kempu u jezera. V přilehlé restauraci jsme se parádně přecpali hovězím masem v hliněném hrnci.
Pomalý start a blátivé peklo (1. – 3. května)
Prvního máje jsme po náhorní plošině dorazili do Ürgüpu na start našeho okruhu. Kappadokie nás okamžitě okouzlila – výhledy na skalní byty, hotely vydlabané přímo v pískovci a průjezdy úzkými skalními údolími i potůčky byly úchvatné. Projeli jsme údolím Gomeda a večer v Mustafapaşi nás zastihl déšť. Ustlali jsme si v opuštěném skalním kostele s otevřenou mříží.
V sobotu 2. května však pohádka skončila a začalo čisté blátivé peklo. Vjeli jsme do oblasti, kde se na pláště začala nabalovat neskutečně lepivá jílovitá malta. Kola se přestala točit a kvůli nánosům bláta se nedala ani uzvednout. Na boty se nám lepil jíl v obřích koulích. Michal strašně nadával a jeho absolutně nevhodné sandály se mu každým krokem vyzouvaly. Musel jsem vzít popruh od sedlové brašny a kola pracně tahat za sebou.
Zoufalí a promočení jsme objevili kemp u jezera, kde tábořili skauti z Nevşehiru. Jejich vedoucí nám dovolil přespat na terase budovy a u záchodů byla hadice, takže jsme si mohli umýt kola. Já ho myl hodinu. Skauti nás pohostili, ale večer nám po tom všem ještě selhal benzínový vařič, takže jsme šli spát bez večeře. Neděli jsme kvůli neutichajícímu dešti vyhlásili jako odpočinkový den. Opravil jsem vařič a skauti nás zachránili obrovským tácem s jídlem.
Cesta s Kevinem a ztracená karimatka (4. – 6. května)
V pondělí jsme po silnici pokračovali dále. Cestou jsme navštívili křesťanský monastýr ze 13. století vytesaný ve skále. V Güzelözu se k nám připojil kanadský cyklista Kevin. Celé odpoledne lilo, a tak jsme vzali zavděk ubytováním v Soğanlı.
V úterý ráno, sotva jsme vyrazili, Michal zjistil, že v hotelu zapomněl karimatku. Myslel jsem, že mě trefí. Pomocí překladače jsem naštěstí přemluvil místního pastevce s Dacií, abychom jeli za Michalem. Toho jsme však chytili až u hotelu. Tam jsme naložili Michalovo rozmontované kolo do auta, aby nemusel šlapat do toho hrozného kopce za naším ubytováním. Jednou už to stačilo. Pastevci jsme potom dali na benzín a on nás na oplátku pozval na skvělý čaj. Následovala jízda v kypřejším písku (kde měl výhodu Kevin se svými širokými plášti) a nocleh v suchu v opuštěném cihlovém domku u rekreačního areálu v İçmeli, kde tekla skvělá železitá kyselka.
Středu byla ve znamení stoupání přes sedlo ve výšce 1700 m n. m. do vesničky Bademdere. V Turecku jsme všude v čajovnách budili pozdvižení a místní nás neustále zvali na čaj zdarma. Za vesnicí Demirkazık se před námi otevřel hluboký kaňon a já si vyběhl druhý turecký vrchol. Kvůli dalšímu dešti jsme den zakončili v hotelu ve městě Çamardı.
Přejezd horských sedel a kaňon Ihlara (7. – 9. května)
Čtvrteční etapa byla cyklisticky nejhodnotnější. Už před devátou ráno jsme šlapali v pořádné zimě do sedla ve výšce 1900 m n. m.. Krajina se změnila v rovnou náhorní plošinu s farmami. Sjeli jsme do města Niğde a po obědě u mešity (kde nám místní paní ochotně přinesla čaj) nás čekalo nejtěžší zkouška – průsmyk ve výšce 2180 m n. m.. Kopec jsem vyjel sice jako poslední, ale nahoře u cedule jsme oslavili nejvyšší bod naší trasy. Následoval ledový a upršený sjezd dolů. Azyl a luxusní obří večeři nám za pouhých 1500 lir pro všechny poskytl majitel jedné vesnické hospody.
V pátek jsme projeli úchvatný kaňon Ihlara (vstupné 15 eur rozhodně stálo za to) a utábořili se na louce. V sobotu naše „pivní a čajová jízda“ pokračovala krásnou zemědělskou krajinou až k nádhernému jezeru.
Podzemní město a návrat do civilizace (10. – 12. května)
V noci na nedělí nás vyplavila bouřka, Michal se v dešti třásl zimou (neměl ani plachtu), takže ranní balení se kvůli jeho sušení opět protáhlo. V Tatlarinu jsme navštívili fascinující podzemní město s kostely vytesanými v pískovci. Vlezl jsem tam do jednoho slepého tunelu a musel potupně couvat po kolenou zpět, což byl celkem stres. Po etapě skrz sopečný tuf jsme dorazili do Nevşehiru, dali si pivo a večer se utábořili ve vybydleném domě.
Pondělí patřilo průjezdu turistickým Göreme a dechberoucímu Holubímu údolí (Pigeon Valley) plnému vytesaných pískovcových teras pro holuby. Michal tu sice hodil ukázkového tygra přes řídítka, ale přiznal se mi až po dvou dnech. Večer jsme naposledy zakempovali u rychlé řeky za městem Avanos a já si uvědomil, jak moc jsem se díky Kevinovi zlepšil v angličtině.
V úterý došlo na těžké loučení – Kevin odjel do hor a my s Michalem zamířili po dálnici zpět do Kayseri. Část dálnice byla v rozestavěná, takže jsme museli kola nebezpečně tlačit blátem nebo po úzké krajnici v protisměru, abychom neskončili pod koly kamionů. Na pumpě jsme potkali Rusa z Moskvy, co nám dal kyselá jablka. Po zdolání posledního sedla (naše celkově poslední stoupání mělo 1300 výškových metrů) jsme úspěšně dorazili zpět do výchozího hotelu v Kayseri.
Odlet a návrat domů (13. – 14. května)
Poslední den v Turecku jsme zabalili kola do krabic, taxíkem se přesunuli na letiště a přes Istanbul odletěli domů. Michal mne ještě na letišti pobavil, když se suverénně postavil do fronty pro lidi mimo EU. Do vlaku domů do Čech jsme ve Vídni vletěli minutu před odjezdem, kola narvali do uličky a s jedním přestupem v Českých Budějovicích jsme dorazili do Strakonic. Na nádraží nás vyzvedla naštvaná Jana, protože jsme měli zpoždění. Zašli jsme na jedno rozlučkové pivo k „Petličkovi“, kde mi Michal za výlet poděkoval, což mě potěšilo. Doma mě pak čekala vana a skvělé pečené koleno. Byla to náročná, ale nezapomenutelná expedice!
Hlavní body trasy pro Google Maps
Pro zpětné dohledání trasy nebo vytvoření mapy v Google Maps (např. přes funkci Moje mapy) můžete použít tyto klíčové záchytné body:
Kayseri – Přílet, odlet a logistické zázemí expedice.
İncesu – První kempování po odjezdu z Kayseri a skvělá večeře z hliněného hrnce.
Ürgüp – Oficiální začátek cyklistického okruhu a první skalní obydlí.
Mustafapaşa – Místo nouzového noclehu v opuštěném skalním kostele před deštěm.
Damsa Barajı (přehrada Damsa) – místo "bahnitých manévrů" a kempování se skauty.
Soğanlı – Údolí s monastýry, kde Michal zapomněl karimatku a my stopovali pastevce.
İçmeli – Rekreační areál s opuštěným cihlovým domkem a prameny železité kyselky.
Çamardı – Horské městečko, základna pro zdolání nejvyššího sedla trasy (2 180 m n. m.).
Niğde – Větší město, před kterým kluci obědvali u mešity pod kvetoucími jabloněmi.
Ihlara – Nádherný hluboký kaňon se skalními chrámy a protékající řekou.
Tatlarin – Vesnice s podzemním městem, kde táta prolézal úzké tunely.
Avanos – Město na řece, kde se kluci loučili s Kevinem a dali si skvělého lososa.
